Sobotní večer znovu míří do černého, minimálně nás
pronásleduje stejně jako poslední dny snahou něco vyřešit, chtěním zacílit konečně
už do černého. Veškerá nervozita nebo napětí a nepopsatelné stavy nepohodlí na
duši mohou mít společného jmenovatele: něco v nás se snaží zapasovat
díleček puzzle na to správné místo. A ono nejde a nejde, až najednou – ach, ta
úleva. Jenže úleva tu
není zadarmo, to
vůbec, naopak – je až podmíněna tím, že se pustíme nějakých starých ošklivých
návyků, které jsou k ničemu, když se na ně blíže podíváme, nebo cílů,
které už vlastně nejsou našimi cíli, jednoduše, nefunkčního. Problém je, že
tuto nefunkčnost nemusíme na první dobrou vidět, protože se schovává za něčím
nezdravým, co se tváří, že nám vlastně prospívá a jak bychom byli zdeptaní,
kdyby to tady nebylo. Takže nemůžete-li se svým dílkem puzzle hnout, zkuste se
probrat všemi všedními činnostmi a myšlenkami, které máte v hlavě. Které
skrytě terorizují? Na které jste skrytě už tak naštvaní? Víc a víc nás to bude
vést k novoluní, kde i případné víkendové tápání bude u konce.
Naopak tam, kde víme, jak dílek zapadl, kde přichází ta
úleva, je vhodný čas pro vyhrnutí rukávů a puštění se do práce na všem, co vám
nyní zapadlo. Přemýšlet, tvořit v tichosti, plánovat, dívat se na vlastní
horizont. To, co tady je, co můžeme vytvořit jen tím, že si v tento
zvláštní vodnářský čas uvědomíme, co skutečně chceme, nás může ovlivnit na
hodně dlouhou dobu a možná i rozhodnout o tom, jak pevné budeme mít zázemí
v budoucnosti.
A asi i proto se kolem nás energie třese a je celá vzteklá
v případě, že si sami na tom štěstí stojíme zbytečnými zvyky a zcela
ignorujeme své vlastní pravé já.