Mám skoro pocit, že naším únorovým úkolem je až zprůhlednit, zjemnit se, nebo se alespoň zase stát důkladnými pečlivými pozorovateli všeho, co se nám bude nabízet, kolem nás dít. A to nejjemnější, nejvíce přehlédnutelné by mohlo být tím pravým!
V reálu to pak může být měsíc, za kterým se ohlédnete
s uspokojením, protože jste něco riskli, do něčeho neobvyklého šli, někde
„se zbláznili“, a ono to vyšlo.
Totiž velkým tématem letošního února je obroda, znovuzrození
a to jak na té osobní rovině, tak i té pracovní, vztahové a celkové – pro
někoho to může být až chuť se změnit, být konečně takový nebo jiný. Více můžeme
pociťovat hlubokou nespokojenost až depresi ve chvíli, kdy nám není umožněn ten
růst, ta obroda, to svlečení z kůže. Tušíme vnitřně totiž, že pokud se
vyloupneme, tak uvidíme svůj život zcela jinak, z nadhledu moudrosti a
nejspíš úplně jinak, než ho vidíme do toho osudného kroku „využití něčeho
nenápadného ve svůj prospěch“. Něco nám pomůže tu kůži svléknout – a pak se ukáže,
že všechno je jinak. A bude to úleva.
K tomu riskantnímu nebo zvláštnímu konkrétnímu
únorovému kroku lze říci ještě jediné – on přijde sám, bude nás to k němu
táhnout. Dejte si snad jen pozor na zamlžený úsudek, na přílišné přemýšlení, na
chaos v hlavě, který vlastně už vůbec nechcete – nechte to odejít… a
nechte to řešení vážně přijít. Nevymyslíme ho, nevyanalyzujeme ho – ono přijde,
nabídne se. Něco malého, čemu řekneme „no možná bych mohla…“ „tohle sice není
pro mě, ale kdyby bylo, hned bych si to vzala!“…. A máme na sebe nahlížet jako
na zralé, dospělé lidi, což je možná i pobídka k tomu definitivně
skoncovat s něčím, o čem víte, že je okov z minulosti, dětství, že je
to něco, co vám bere životní radost.
