Tak to byla výzva z anotace, to vám povím! A tak právě z tohoto úhlu pohledu se na celý miloučký příběh podívám. Miluju Davida Michieho, o tom žádná. Ať píše o psech nebo kočkách, ten obláček buddhismu, který lze žít i v naší západní praxi všude prostě je. A je malou i větší nadějí, že když se uklidníme uvnitř svých duší, uklidní se i svět kolem nás.
To je jednoduše pocit, který ve mne jeho knihy zanechávají,
pokud úplně nechám stranou příběhy. Milé, kočičí… barvité přírodou a
prostředím, ve kterém se odehrávají. Ať jste v paláci královny Anglie,
nebo v himalájské kavárně nebo na klíně Její Výsosti či Její Svatosti – je
to úplně jedno. Prostě jste tam. Nevím, jak to David Michie dělá, ale pokaždé
ve svých slovech umí vzít čtenářovu mysl přesně tam, kde ji potřebuje.
A kde v klidu a míru může vstřebávat moudrost, která se
line příběhy i rozhovory.
Už jen toto asi dává odpověď na otázku, jestli mě kniha donutila příst. Pokud člověk takto přede, s přivřenýma očima a naprosto uklidněný, tak ano.
