PŘED VÍKENDEM: Vůně horkého kakaa a spojení se podstatou sebe samých

 

-         

Zachumlejte se do vůně horkého mléka či kakaa

-          Najděte se a zamilujte se do sebe

-          Pohlédněme na to, co milujeme, kam směřuje naše pravé já…

Poslední lednový, pocitově zimní víkend, přináší nám kromě té imbolcové něhy, ve které si musíme sáhnout na dno svého pravdivého já, ještě pár dalších aspektů. Výzva, abychom byli dobří, v souladu se sebou, se svým okolím. Dokonce se může stát, že během těchto dnů nějak až infantilně zahoříme nostalgií, něhou nebo láskou k někomu, ke komu bychom to nikdy dřív neřekli. Závan velmi intenzivní, byť může být krátký, takové vděčnosti, jako když se dítě stulí do náruči své maminky a je rádo, že ji má. Taková vůně kakaa a nedělního rána. Takhle bude někdo vonět. A tak mu to třeba dejte vědět, nebo ho jen pozdravte, byť na dálku, bude rád. Stejně tak všichni, kdož si na vás v průběhu víkendu vzpomenou, to patrně dělají z dobré vůle, tak to zkuste tak přijmout – ostatně bude vás vést pocit.

Jinak je to ovšem období, ve kterém právě tohle něžné popošoupnutí spíše citové a hebké, můžeme využít i ryze prakticky. Ono tady není náhodou nebo jen proto, abychom si při dnešním večeru udělali horké kakao a bylo nám hezky. Je tu zásadní otázka nad tím vším: Můžu jít na sebe po dobrém? Když se rozplynu v tomto hladivém dětském pocitu, jaká jsem… čí jsem… a je tu pocit lásky i k sobě samým, maličké nahlédnutí na sebe jako na milovanou bytost.  Zkuste ten okamžik vychytat a položit mu otázku na tělo, na duši: Co mám dělat, abych splnila to, proč tady jsem na Zemi? Pětka holí pokládá tuto otázku s tím, že po nás chce trošku boje, překousnutí řetězů, vběhnutí do válečné vřavy kolem nás. Máme nějaké vlastnosti, které nyní cítíme, víme o nich, znovu jsme je objevili. Nebo úplně poprvé objevili. Ale ta shledání se sebou samým by měla být voňavě šťastná.