V knize jako perličky najdete rozkošné vyprávění, které je jako z učebnice o tom, jak potěšit vnitřní dítě nebo najít svůj vlastní smysl života, který jsme jako děti ztratili ve víru dospělosti. Drobné korálky poztráceného cosi… snad kdysi dávno přítomné důvěry v život?
„Kupříkladu já bydlím ve Švýcarsku na kopci, a kdykoliv je nutno něco vyřídit, musím sjet autobusem dolů do údolí. Cesta na spodní zastávku trvá asi dvacet minut a já si ji opravdu užívám. Proto někdy, když se doma trochu nudím nebo když si všimnu, že právě nemám obzvlášť dobrou náladu, nasednu do autobusu a jedu dolů – jenom proto, že se mi ta jízda tak moc líbí a že se mohu kochat výhledem z autobusu. Dole počkám na nejbližší spoj domů a vrátím se zpátky. Rozum by nyní mohl namítnout: „To přece nedává žádný smysl“ – a má pravdu. Jemu to nedává žádný smysl, ale mně přijde jízda autobusem hezká, tudíž to dělám. Dělá mi dobře, a to je již dostatečně smysluplné.“
