Trýzeň a touha Meg Masonové: Do hloubky ženské utýrané duše

 Jako tak syrovej popis migrény! Já to uplně cejtila!

„Když hluk ještě více zesílil, měla jsem pocit – jako vždycky - , jako by se mi na lebku stále zvyšoval tlak, jako by mi dovnitř někdo pumpoval vzduch a pumpoval a pumpoval, dokud nebyla tvrdá jako pneumatika, ale vzduch se dál a dál tlačí dovnitř a začíná to tak hrozně bolet, ten žhavý nůž migrény, že brečíte a představujete si, jak se prasklinka v tvrdé kosti stává trhlinou, a pak se vzduch konečně vytlačí ven a následuje únava od bolesti. Jste strachem bez sebe. Budete zvracet. Vaše plíce se zavírají. Místnost se pohybuje. Každou chvíli se stane něco hrozného. Už je to v místnosti. Běhá vám z toho mráz po zádech. Čekáte, čekáte, čekáte, a pak se to nestane. Ta věc už opustila místnost a nechala vás tam.“

 Jsem tu, jsem tu s odstupem asi tří týdnů, kdy jsem knihu dočetla. Pamatuji si z ní základy, ale co nikdy nezapomenu, je pocit, který ve mne zanechala.

Co se týče děje...

... nebudu to příliš rozvádět, protože vás nechci připravit o parádní čtenářský zážitek, ač musím asi upozornit, že půjde spíše o knihu vyhovující introvertním čtenářům. Žádná hrozná dramata tam nejsou, nebudete křičet hrůzou, ačkoliv ten sešup psychiky je sám o sobě hororový už jen tím, jak je mistrně popsán.
A pak se mi taky líbilo, jak Martě bylo nabídnuto jít si vyplakat oči někam naprosto jinam než domů. A ona to využila.
Zasnila jsem se a to byl druhý úsek knihy, který se mne dotkl stejně silně jako ten hlavurvoucí popis migrény.

„Protože když je utrpení nevyhnutelné, jediné, co si lze zvolit, je pozadí, na kterém se bude odehrávat. Vyplakat si oči u Seiny je něco jiného než si je vyplakat při potulkách v okolí Hannersmithu.“

Zasmála jsem se…“

A tehdy Marta na čas změnila svůj život a odjela si vyplakat oči. Za mne je tato část knihy, byť nesmírně krátká a jen informativní, nesmírně krásná, do duše táhle promlouvající a mrzí mne, že tady nepřišla ta chvíle, kdy pár stránek strávíme ve všedních dnech právě toho pařížského dobrodružství. No nešlo to, šlo o pohled do minulosti.

 Nelze příliš pojmenovat, o čem kniha je. O životě, o dnech, o krizích. O duši.

O křehkosti.
O síle.

O vítězství, které možná vítezstvím nebylo.

O prohře, která je možná vítězstvím.

Příběh můžeme vnímat dvojíma očima. S důrazem na to, co se děje v současnosti a na vývoj psychické nemoci Marty a vnímat více její okolí, ale mne víc a víc zajímala ta hlubší část.

A ano, rozhodně bych se ráda podívala, jak to Marta zvládla za rok, dva, deset. Jestli to, s čím se s ní loučíme, došlo naplnění.

Argo, 2023

Meg Masonová, přeložila Michaela Ritter Konárková