PRVNÍ KROKY od manipulátora

 

Nebudeme si hrát na mesiáše… ty kroky jsou dva. Připustit si a rozeznat, že jsem v manipulativním vztahu. A odejít z něj.

Nejúčinnější, nejlepší, i když ne vždy možné. I po tom odchodu a úlevě je ale dobré se na celou věc ještě nějaký čas zaměřovat a zapracovat na tom, abyste neskákali manipulativnímu nenápadnému jednání na háček, protože by pak bylo jen otázkou času, než potkáte někoho dalšího a kolečko se bude opakovat.

V tomto nejsem příznivce kompromisů…
Ale někdy to jinak nejde.

A já se přiznám, že z knih o asertivitě jsem byla vždycky nesmírně zklamaná a ráda bych poznala někoho, kdo by mi asertivitu  vysvětlil snad ještě víc polopatě…  Jakýkoliv návod mi vždycky přišel jako červený hadr na býka.

Možná mi v hlavě utkvěl špatný příklad, ale pokud se nechcete dostat do hádky skrze rozdílný názor, je prý dobré říct cosi ve smyslu „respektuju svůj názor, ale já mám jiný“.

Za mne – v pořádku by byla snad ještě jen ta první polovina věty, s tou druhou je to mentoska hozená do coly. A i ta první část věty je diskutabilní. Tady asi je dobré přikývnout a neřešit. Změnit téma…

Ale… někdy se manipulátorovi nevyhneme, protože s ním sdílíme domácnost, protože je součástí naší širší nebo v horším případě bližší rodiny. A dotyčný nemá nejmenší zájem měnit své chování, stále touží ovládat a kazit život druhým. Jak s tím žít?

I tady platí, že pokud můžete, minimalizujte komunikaci i kontakt. Ono to pomůže v tom, že čím méně se vidíte, tím je celkově méně času k tomu, abyste dotyčného začala svrbět pusa.  A pak tu jsou obecně dané rady, které už jsou přijatelné, ale rovnou říkám: je to zkouška trpělivosti a nikdy z dotyčného člověka nechtějte mít kamaráda. Nechtějte s ním mít dobrý vztah.

Protože právě to je ta vějička, na kterou on hřeší – „přece se neuvrhne do hanby, když se mnou nebude mít dobrý vztah“ (typické pro vztahy rodičů a dětí).

Z praktických rad se mi nejvíce osvědčilo u sebe, i v praxi s druhými:

-          ☝Říkejte dotyčnému o sobě co nejméně (minimalizujete okruh útoků)

-        ☝  Neslibujte a kde  nemusíte, nespolupracujte, nenechte se citově zainteresovat do něčeho, do čeho vážně nemusíte

-          ☝Sami pro sebe si zodpovězte, jestli dotyčný je zákeřný z nevědomosti (sám si nese trauma), ze zvyku nebo ze zlého úmyslu. Nechci ho tím omlouvat, ale potenciální oběti to umožní pochopit a zůstat v klidu, mávnout nad jeho pokusy o manipulaci rukou a postupně najít maximálně možnou neutrální půdu. Nikdy ale ta půda nebude 100% neutrální… vždycky to bude bojiště.

-          ☝Naučte se tyto hovory ukončovat (další povinnosti, moc práce… )

-          ☝Mějte seznam neutrálních témat (počasí, jídlo… co rozhodně  ne, ta svatá trojice politika, covid, gender)

Může se manipulátor uzdravit?
Ano, ale musí si prvně uvědomit svůj problém. A začít ho aktivně řešit. Od toho tady ale nejste vy, naopak.

Psychoterapie je pak běh na dlouhou trať, protože v duši manipulátora mohou být rozsáhlá traumata z dětství, rozklíčovat může být bolestivé a dlouhé. Ale i pouhý zvyk z rodiny  (něco, čemu říkáme třeba povahový rys, do jisté míry to může být povahou, ano) je velmi těžký, protože se dotyčný přeučuje své chování a reagování na okolní svět a podněty. Často je tu také velmi malé sebevědomí dotyčných, kdy hrůzu z toho, že někdo zjistí, jak špatně na tom jsou, štěkají (a i koušou).

Cílem je, aby manipulátor naše cestu k sobě samému, k umění otevřené komunikace a správného vyhodnocování světa kolem sebe.  Učí se nové vzorce chování a života. A zároveň musí mít dost sebereflexe, aby zhodnotil, jestli se v rámci své terapie zlepšuje.

A pokud se něco takového děje, můžete být součástí jeho terapie, zhodnocovat s ním, podporovat…

Celkově je to těžké téma, protože jistá míra manipulace je všudypřítomná, protože manipulaci jsme vystaveni témě stále: šéf, podřízený, aby to fungovalo.  Dítě, rodiče, aby se vyhnulo zranění.. Systém, my jakožto daňoví poplatníci, aby svět fungoval…

Na závěr je ale třeba říci, že léčených manipulátorů (a vyléčených) je velmi malé množství. Ten bod jedna „připustit si problém“ je klíčový. A protože často manipulátor je na své vlastnosti pyšný, či je hluboce přesvědčen, že k dobrému řídí životy druhých, těžko si to přizná. Může tu jít i o psychická onemocnění, poruchy osobnosti, což už patří do rukou odborníků.

Jistou šanci mají manipulátoři, kteří dlouhodobě žili v manipulativním prostředí a prozří, že vlastně takoví nejsou a že se to své chování nevhodné, naučili, aby přežili v nevhodném prostředí, ať už jako děti, nebo jako partneři v manipulativních vztazích.