Už první stránky zaujmou tématikou pokory, tajemství, ticha a klidu. Autor psaní své knížky s nikým nesdílel, psal sám… „Nalezení takového stavu vyžaduje meditativní ponor, kontemplaci a samotu. Určitou formu izolace od podnětů z vnějšího světa, omezení přílivu většinou zbytečných informací i emocí jiných lidí. Mlčení v tichu horských luk a liduprázdných lesů vede k nalezení středu sebe sama.“
A souhlasím i s tím, že právě tímto způsobem se
nevyplaší múzy či je nazahubí energie druhých lidí. A duše bohyně
v kopanické krajině, která toto povídání na obrázku provází, seděla po
celou tvorby knihy určitě Vlastimilu Helovi za zády. To je usebraný text.
Čte se nádherně, lehce, voní minulostí a všedními dny, které dávno odvál čas.
Cítíte z ní pokoru i vděčnost, plné prožití. Ale také ohromné množství
práce, cest, sbírání informací.
Popravdě kromě příjemného povídání mne asi nejvíc emočně
zaujaly obrázky a citace ze starých kronik, bylo to jako dívat se na vzácné
dary minulosti. A samotné setkání autora se šeptuchou bylo třešničkou na dortu.
Kniha nás vede nejen k informacím o žítkovských
bohyních, je svým způsobem i reportáží z míst, kde žily, ale dokonale nás
vede vnitřně k duchu místa. A přejete si spolu s autorem, aby
s poslední šeptuchou toto vzácné mystérium nezmizelo.
„Mějme na vědomí, že podle magických principů ten, kdo chce
něco získat, musí i cosi ztratit. Přinést oběť. Ne kvůli osobnímu prospěchu,
ale pro vyšší dobro.“
A na závěr: V závěru knihy bibliografie. A ač někdy
bývá částí opomíjenou, tady jsem se díky tématu zastavila. Každá
z uvedených knih stojí za přečtení, za přezkoumání.
Tak pojďte, chcete-li…
s malou ukázkou z knihy budete jistě naladěni.
„Na jedné z vycházek po Kopanicích mne neviditelný
průvodce, navigující genius loci, přivedl podobně jako už mnohokrát předtím na
magický 669 metrů vysoký Žítkovský vrch. Usedl jsem na batoh, vyňal termosku a
nalil si horký jablečný mošt, v němž se nějakou dobu louhovaly skořice,
anýz, hřebíček a kurkuma. Napil jsem se. Miluji tuto kombinaci, hřeje na těle a
stimuluje mysl.
Vrátil jsem se k otázkám, které mne cestou provokovaly:
Co mají společného žítkovské bohyně, šeptuchy z Podlesí, věštice na
Poloninách, přírodní šamani nebo neúnavně inspirující hledači? Mohou jejich
příběhy dnešním lidem nějak pomoci? A v čem? Stojí o to vůbec? Anebo se
smrtí poslední bohyně v prvním roce nového tisíciletí nastala podobná
situace, jako když na sklonku 4. století zanikla starobylá řecká i egyptská
mystéria?“
Možná také budete čekat na rozluštění otázky, jak to, že
všem těm středoevropským šamankám magie funguje? I do těchto hlubin se autor
pouští a uspokojivě vysvětluje. Ale i tak celé putování zakrývá tajemno, které
patří jen do míst, ve kterých se zrodilo.
Kniha je vzácnou pozvánkou. Vlastimil Hela nás pozval na své
cesty, do své duše, do světa, který jen tak nezažijeme.
A vznikla tak kniha, která rozhodně nechá nezapomenutelnou
vzpomínku.
Až jsem někdy měla pocit (i z prvního dílu Tajemství
bohyní na Žítkové), že to, co jsem si přečetla, jsem snad i sama prožila.
O autorovi: Vlastimil Hela (1956) pochází z Bojkovic
poblíž Moravských Kopanic, kde se na Žítkové narodil jeho pradědeček. Příběhy
z moravsko-slovenského pomezí i tamní bohyně ho přitahovaly od mládí a
jeho prvními nesmělými literárními díly byly povídky o kopaničářích. Je autorem
řady regionálních historických monografií a také publikací Tajemství bohyní na
Žítkové, Ty jsi moje vstupenka do nirvány, umírali i za naši svobodu,
Nezapomínáme a Hey Joe! Působí jako mentální kouč a lektor, vede semináře o leadershipu,
zvládání času a stresu a komunikaci se zákazníky. Využívá při tom nových
poznatků z psychologie, výzkumů lidského mozku a dlouholetých osobních
zkušeností. Publikuje v časopise Regenerace a je hlavním koordinátorem
Kelského telegrafu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Chcete k tématu něco napsat? Směle do toho!