V tom drsném novoluní nás sice vede Štír hodně do hloubky a pocitově nás mohou zaplavit až nepříjemné vlny zoufalství ze světa kolem i ze sebe samých, pocit postoje na mrtvém bodě nebo rýpání se v ranách, které způsobil někdo druhý a dle nás za to nezaplatil. Jenže to, co je nyní tak rozrýpané, je nějakým způsobem důležité. Vezměte to všechno a pohlédněte na ta zranění v klidu – vezměte je, jaká jsou – a odložte je. Někde se nestane nic, nevadí… někde se ale při takovém nadhledu a přijetí těch křiv nebo vlastní únavy v některých tématech, se může stát, že nás doslova osvítí. Přijde nápad, úleva – a budeme vědět, jak na to, abychom to napravili, kam jít, protože tady už pro nás není místo – ach ta úleva! Ta řešení, která tu přichází náhle a nečekaně mají formu buď stabilního uvědomění si vlastní ceny, místa, kde žijeme nebo lidí, se kterými žijeme. Zjistíme, že truchlíme a trápíme se něčím, co za to ani za mák nestojí… A pak ta řešení mohou být charakteru nápadu, nalezení dlouho hledaného – rozbřeskne se nám. Přijde nápad, JAK to udělat v reálu – ten čas na činy přijde třeba už příští týden! Jedna úlevná cesta vede do minulosti a pocitu, že je všechno vlastně v pořádku a vyšiluju zbytečně. A druhá vede k situaci, o které později řeknete – „už jsem nevěděla jak dál…a najednou ti mě napadlo…“ A je to.
Ovšem, v tom všem, zachovejme ten klid, buďme diváky
svých vlastních emocí a šrámů, které mohou defilovat. Kde pocítíte, že se do
nich chcete ponořit hlouběji – udělejte to. Náladou bych tohle vše přirovnala
k pošmournému večeru u okna a tesklivému jazzu do ucha.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Chcete k tématu něco napsat? Směle do toho!